Jak napálit a nevypálit u zkoušek

4. srpna 2015 v 13:35 | Slečna S. |  Ze života hmyzu

Tenhle článek jsem chtěla napsat nezávisle na tom, zda bude nebo nebude toto téma týdne, ale nakonec, když se tak stalo, jsem se rozhodla poslechnout volání osudu a připojit se.

Musím se vám totiž, moji milí čtenáři, i když nevím, zda vůbec existujete, pochlubit. Zvládla jsem to. Opravdu jsem tam dneska přišla a za cca. 20 dní si budu moct vyzvednout tu kartičku opravňující mě k řízení vozidel typu B.

Jsem z toho všeho natolik plná dojmů, že ani nevím, jestli tenhle článek napíšu přesně tak, jak jsem si ho představovala. Asi ne. Momentálně se totiž nacházím ve stavu naprosté demence, což v překladu znamená, že jsem ochotná se připitoměle usmívat prakticky na kohokoliv. Pravděpodobně byste mi nemohli zkazit náladu, ani kdybyste na mě začali křičet a osočovat mě z něčeho, co jsem nikdy neudělala. Možná bych vám to dokonce i odkývala. Nemám daleko od tancování vítězného nebo vlastně jakéhokoliv tanečku. Nejradši bych skákala až ke stropu, ale nejsem profesionální atletka ani basketbalistka, takže mi to jde jen pár centimetrů nad zem.

Jenže všechno to začalo úplně jinou emocí, vlastně jejich celým kolotočem. Jakmile se ten osudný den D začal blížit, propadala jsem střídavě hysterii a pocitu klidu, kdy jsem byla přesvědčená, že to dám. Vlastně jsem poslední dobou nemluvila o ničem jiném než o mých pocitech z nadcházejících zkoušek. A zatímco jsem jeden den tvrdila, že jízdy dám, ale testy budou oříšek, hned ten další se to všechno otočilo. A co se stalo třetí den? Ano, velmi správně, nevěřila jsem ničemu a nikomu, zejména sama sobě.

Máma: "Dali to i horší, než jsi ty."
Pohlédla jsem na ni s nevírou vepsanou ve tváři. Opravdu tohle právě řekla? To si teď z toho mám převzít to, že mi důvěřuje nebo fakt, že je přesvědčená o mém lemplovství, ale na její obranu si myslí, že existují i větší umělci než jsem já?
Nakonec jsem z toho vybruslila úplně jinak a s trochou hysterie v podtónu: "Vždyť jsi mě ani neviděla řídit!"
Odpovědí mi bylo ticho. Ona mě totiž doopravdy neviděla.

Máma: "Neznám nikoho, kdo to nedal."
Vážně?! To jako vážně?! Nemáš tam i lepší slova podpory?
Odpověděla jsem poněkud suše: "No, možná od zítřka budeš."

Máma: "Když to dáš, tak otevřeme láhev vína."
Já: "A když ne, tak taky."

Na přezkoušení jsem šla s úplně rozklepanými koleny, i když popravdě se třásly hlavně moje ruce. Instruktor měl pouze tři počítače a my byli čtyři. Já přišla na řadu samozřejmě poslední v hlavě si neustále opakujíc mantru o tom, jak to dám, a že se přece nepředvedu jako úplný idiot. Ti tři přede mnou to vyplnili skvěle - dva na 100% a jedna na 98%! Pokud bych to v téhle situaci nezvládla, mohla bych se jít rovnou zahrabat. Nakonec jsem byla stoprocentní a podruhé čtyři a devadesátiprocentní. Nejsem přece žádné béčko, no ne? Chápete tu ironii? Dobře, tak ne...

Den zkoušek nastal až příliš brzy. Probudila jsem se už v pět a za monotónního zvuku komára, který si nenechal ujít příležitost do mě zabodnout svůj sosák a ukrást mou drahocennou krev, jsem to zabalila ještě do šesti, kdy jsem se naprosto nemilosrdně probrala a překazila tak práci svému budíku. Od rána mi navíc v hlavě stále dokola zněla píseň Co sudičky přály nám od Karla Gotta a Lucky Bílé, kterou jsem si velmi familiárně předělala na Když sudičky přály nám. A přestože nejsem věřící, rozhodla jsem téhle písničce přiřknout nějaký smysl. Jak pravil klasik - tonoucí se stébla chytá, a jak říká facebook - před písemkou z matematiky věřím i v Poseidona. Takže ať mi tu zprávu o dobrém vlivu sudiček poslal kdokoliv, já tomu budu věřit. A to ani nejsem fanda téhle muziky.

Na úřadě jsem byla přesně ve čtvrt na osm, přestože jsme tam měli být až o půl. Naprosto "překvapivě" jsem tam tedy byla první. A pak přišlo dlouhé čekání - na instruktora, na ostatní, na komisaře, na zkoušky. Za to čekání jsem byla nakonec vděčná, protože mě zbavilo největší nervozity.

Test jsme začali psát až v 8:40 a já ho měla i s kontrolou za necelých sedm minut, z celé skupiny první. A nebudu lhát, měla jsem jednu chybu takže 49b/50b, ale i tak jsem na sebe pyšná, nehledě na to, že už se nikdy nedozvím, o jakou se jednalo, protože jsem byla natolik šokovaná svým úspěchem, že jsem to zavřela dřív, než mě napadlo se podívat.

Jízdy jsem měla sfouknuté za necelých pět minut. Sfouklo se tedy hlavně moje nově nabité ego. Třepat jsem se začala hned, jakmile jsem sedla na sedadlo řidiče, a kdybyste se mě zeptali na jméno, pravděpodobně bych si nebyla schopná vzpomenout. Není tedy divu, že jsem odbočila doprava místo doleva, a to i přestože jsem si speciálně kvůli téhle situaci vzala na levou ruku nefunkční hodinky (hodily se mi k oblečení, ale mám i funkční). A co hůř? Nevšimla jsem si chodkyně na přechodu. Komisař, i když už od pohledu tvrdý chlap, se nade mnou musel slitovat, jinak si to neumím vysvětlit.

A jak napálit? Úplně jednoduše. Když se nacházíte ve stavu beztíže, je úplně běžné, že si zahrajete na wrestlera a pokusíte se svým ramenem i spánkem překonat otevřené okno. Rána to teda byla jak z děla. Okno 1 : 0 Slečna S.

Bratr: "Musím zajít za RK." (nebudu jmenovat)
Pohlédla jsem na něj notně podezřívavě, a to přestože za ním chodí poměrně často. Něco v tónu jeho hlasu mě varovalo. "To jako proč?"
Bratr: "Chtěl vědět, jak jsi dopadla."
"A co je mu jako do toho?" reagovala jsem trochu přehnaně ofenzívně na to, že byl mým spolužákem na základce.
Ve tváři mého sourozence se objevil škodolibý úsměv: "On si myslel, že to nedáš. Testy jo, ale jízdy ne."

Tak na lemply s řidičským průkazem! A taky na ženy za volantem nebo alespoň na tu jednu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marsi Marsi | Web | 4. srpna 2015 v 14:15 | Reagovat

Super článek :) ... a musím říct, že když jsem šla dělat řidičák já cítila jsem se úplně stejně :)...jo a máš moc hezký vzhled blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama