O dobrovolnictví aneb i já občas páchám dobro

22. července 2015 v 23:51 | Slečna S. |  Ze života hmyzu
Je skoro půlnoc a já pláču nad rozlitým vínem, i když ve skutečnosti žádné víno nemám, protože to mé vypila mamka s kamarádkami při jejich posledním tahu. Jen jsem prostě zapomněla zapnout automatické ukládání a celý tenhle článek musím psát od začátku.

EDIT: Nakonec to s mým zoufalstvím asi nebude tak zlé, když jsem ještě stále schopná pobrukovat si slova písničky, jejíž část textu se skrývá uvnitř prvního odstavce. Tak schválně, kdo pozná?

***

Nejsem vždycky jen hodná holka, ale mám své světlé chvilky a určité sociální cítění, takže bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnu udělat něco naprosto nepředvídatelného. Pro neznalé mé povahy, jsem i poměrně impulzivní a skoro do všeho skáču po hlavě ještě předtím, než si rozmyslím následky. Na mou obranu toto rozhodnutí nebylo otázkou několika minut, ale celého roku.

DAROVÁNÍ KRVE

Když jsem poprvé něco podobného zmínila před spolusedící ve škole, odpověděla mi, že jsem blázen. Ale popravdě na tom nevidím nic moc bláznivého. Je to jen krev. Není to tak, že bych se rozhodla prodat svoji ledvinu na černém trhu.

Ovšem tehdy mě limitoval můj věk. Nebylo mi osmnáct. Vlastně ani teď mi není, tedy alespoň do momentu, než odbije pomyslná hodina duchů. Konečně jsem se ale dostala do věku, kdy už můžu, a tak se teď několik dní odhodlávám k zavolání do transfuzního centra v nemocnici našeho okresního města. Je to oddělení hematologie a vlastně mi přijde celkem vtipné, že si to neustále musím vyhledávat, protože nejsem schopná si tak triviální název zapamatovat.

Už jsem dneska dokonce s úmyslem zavolat držela i telefon v ruce, ale nakonec jsem byla přerušena. Štěstí v neštěstí?

Bude to znít hloupě, ale nenávidím telefonáty s cizíma lidma. Jakmile vidím na displeji neznámé číslo, hodně se přemlouvám, abych to zvedla, pokud se vůbec obtěžuju. Mluvení s lidmi z očí do očí je pro mě mnohem přijatelnější, takže si v tomto dávám na čas.

POMOC ÚTULKU

Jsem vegetariánka, což jste pravděpodobně nevěděli, protože mě neznáte. Přestat jíst maso jsem se donutila přesně na Velikonoční pondělí, kdy jsem s ním skončila jako když utne. Popravdě si myslím, že jen málokdo doopravdy věřil v to, že mi to vydrží, ale i já umím překvapit.

Rozhodla jsem se takhle proto, abych měla čisté svědomí z toho, "co" jím. Je to ale celé poměrně komplikované už z toho důvodu, že moje rodina je masožravá. V takovém případě se nikdy nemůžete plně vyhnout přezíravým nebo naopak rádoby vtipným poznámkám. Důležité je však nepovolit a přes to všechno se přenést, protože jinak nemáte šanci být v tomto směru úspěšní.

Logicky tedy mám zvířata ráda a jakýkoliv kontakt s nimi mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A i když pravděpodobně nevyjde, abychom si pejska z útulku adoptovali, můžu říct, že pomáhám. Částečně. Není to totiž nijaká velká pomoc, ale když jsem hledala pejska, který by byl vhodný do naší rodiny vlastnící už jednu chlupatou příšeru, narazila jsem na inzerát facebookové stránky útulku v Táboře. Hledali (a možná stále ještě hledají) posilu s přidáváním inzerátů nalezenců na různé weby. Je to čistě dobrovolnická "práce", a tudíž za to nedostanete zaplaceno. Nicméně ten pocit, že alespoň trochu pomáháte, je k nezaplacení.

P.S. Včera večer jsem zapomněla ještě zmínit stránky http://www.pesweb.cz/, kam už několik dní chodím plnit misky. Je to jen jedno kliknutí denně, který myslím nikoho nic nestojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mari Choi Mari Choi | Web | 23. července 2015 v 11:01 | Reagovat

Taky vůbec nemám ráda telefonování s neznámými lidmi. Já šla darovat plazmu, jenže aby se to dalo použít, musí přijít člověk darovat ještě alespoň jednou. Když jsem tam podruhé přišla, byla jsem poslána domů s tím, že jsem zhubla a že mě nenechají darovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama