Červenec 2015

Co hýbe světem čerstvé osmnáctky

24. července 2015 v 21:30 | Slečna S. |  Ze života hmyzu

OSLAVA
Pokud si pod pojmem oslava narozenin představujete nějakou divokou párty bez zdánlivého konce, tak jste na omylu. Nikdy jsem nebyla moc pařící typ. Nehledě na fakt, že s pořádáním nějakých oslav je vždycky spousta práce. A já stejně narozeniny nepovažuji za kdovíjaké jubileum. Možná až mi bude padesát. Přesto byl tento den milým zpestřením nudných všedních dnů. Teda až na SMS budíček před šestou hodinou ranní, kdy jsem měla chuť mrštit tím ubohým aparátem o zem. Naštěstí jsem to přehodnotila a obsah zprávy mi to nepříjemné vstávání bohatě vynahradil. Navíc byste nevěřili, kolik se toho dá takhle od div ne kuropění stihnout. Minimálně jsem mohla čistě narcisticky vyhlížet nová blahopřání na FB.

Zbytek dne se pak nesl v podobě brigády, několika dalších milých blahopřání, krásných dárků a telefonátu od taťky, který letos nezapomněl, což mě opravdu potěšilo, ale z dob, kdy bych si z opačné situace lámala hlavu, už jsem vyrostla. Můj táta je takový jaký je a já ho mám ráda, ostatně jako celou svou rodinu. Data zkrátka nikdy nepatřila mezi jeho silné stránky.

Večer jsem jen u dortu a piva poseděla s několika málo rodinnými příslušníky, vyslechla si drby, které hýbou naším městečkem, a spokojeně odešla psát dojmy z celého dne. A něco podobného proběhlo vlastně i dneska, i když jen o džusu, protože jsem na pivo neměla nijak extra chuť. Ale grilovali jsme (já hermelín) a bylo to fajn, i když jsme to zabalili trapně brzy. Je mi to vlastně jedno, protože teď už se jenom těším, jak si zalezu do pelechu a nechám si zdát nějaké pěkné sny. Spánkový deficit je mrcha.

DAROVÁNÍ KRVE A TRAPNÁ TELEFONISTKA
V minulém článku jsem vám také psala o mém úmyslu darovat krev. A jak to pokračuje? Více méně nijak. Rozhodla jsem se ale hned ke dvěma telefonátům s cizinci. O prvním řeknu více pravděpodobně později, snad ale mohu prozradit, jak moc to bylo zahambující. Možná si toho ani nikdo na druhé straně nevšiml (spíš se planě utěšuji), ale hned jakmile to paní na druhé straně zvedla, jsem si uvědomila svou kolosální chybu. Nepředstavila jsem se. Nic tragického, říkáte si, ale mě to naprosto vyvedlo z konceptu a donutilo se zadrhnout a lehce zakoktat. Takže zatímco jsem si v hlavě nadávala do hus a jiné hospodářské zvěře, pokusila jsem se z toho vybruslit s grácií. Nejsem ale příliš elegantní člověk.

Tato část článku je však věnována mému lepšímu já. Tomu, které toužilo udělat dobrou věc, a tak konečně zavolalo do té okresní nemocnice.

Po nekonečně dlouhém vyzvánění na transfuzním oddělení mě hodili na ústřednu, a pak mě opět vrátili k dlouhému vyzvánění na hematologii. Až později jsem si uvědomila, že jsem to možná měla típnout a zavolat po pár minutách, ale v tu dobu jsem byla odhodlaná překonat sama sebe a nevím, jak by se mi přemlouvalo po druhé. Nicméně paní/slečna na telefonu byla krajně nepříjemná a odbyla mě strohým: "Až od devatenácti."
Možná měla hodně práce, což chápu, ale já mám na brigádě také mnohdy hodně lidí a snažím se být milá na všechny bez rozdílu. Pak jsem si také říkala, jestli náhodou není hodně osmnáctiletých dárců, kteří se tímto způsobem chtějí nechat zadarmo testovat, a tak hranici posunuli. Fakt nevím. Nedokážu si to nijak jinak logicky vysvětlit. Na druhou stranu myslím, že skupina osmnácti i devatenáctiletých je zhruba stejně riziková.

Takže krev nebudu darovat "u nás". Možná až se vrátím do školy, tak to zkusím v krajské nemocnici, do které to budu mít jen 25km, ale tím vyvstává problém s neznalostí města. Znám jen určité části, ale nevím, jak se dostat do nemocnice a můj orientační smysl je kapitola sama o sobě (Už jste někdy dostali panický záchvat, protože jste se ztratili v lese?). Uvidíme, jak se to vyvine, každopádně dárcovství odsunuto na neurčito.

O dobrovolnictví aneb i já občas páchám dobro

22. července 2015 v 23:51 | Slečna S. |  Ze života hmyzu
Je skoro půlnoc a já pláču nad rozlitým vínem, i když ve skutečnosti žádné víno nemám, protože to mé vypila mamka s kamarádkami při jejich posledním tahu. Jen jsem prostě zapomněla zapnout automatické ukládání a celý tenhle článek musím psát od začátku.

EDIT: Nakonec to s mým zoufalstvím asi nebude tak zlé, když jsem ještě stále schopná pobrukovat si slova písničky, jejíž část textu se skrývá uvnitř prvního odstavce. Tak schválně, kdo pozná?

***

Nejsem vždycky jen hodná holka, ale mám své světlé chvilky a určité sociální cítění, takže bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnu udělat něco naprosto nepředvídatelného. Pro neznalé mé povahy, jsem i poměrně impulzivní a skoro do všeho skáču po hlavě ještě předtím, než si rozmyslím následky. Na mou obranu toto rozhodnutí nebylo otázkou několika minut, ale celého roku.

DAROVÁNÍ KRVE

Když jsem poprvé něco podobného zmínila před spolusedící ve škole, odpověděla mi, že jsem blázen. Ale popravdě na tom nevidím nic moc bláznivého. Je to jen krev. Není to tak, že bych se rozhodla prodat svoji ledvinu na černém trhu.

Ovšem tehdy mě limitoval můj věk. Nebylo mi osmnáct. Vlastně ani teď mi není, tedy alespoň do momentu, než odbije pomyslná hodina duchů. Konečně jsem se ale dostala do věku, kdy už můžu, a tak se teď několik dní odhodlávám k zavolání do transfuzního centra v nemocnici našeho okresního města. Je to oddělení hematologie a vlastně mi přijde celkem vtipné, že si to neustále musím vyhledávat, protože nejsem schopná si tak triviální název zapamatovat.

Už jsem dneska dokonce s úmyslem zavolat držela i telefon v ruce, ale nakonec jsem byla přerušena. Štěstí v neštěstí?

Bude to znít hloupě, ale nenávidím telefonáty s cizíma lidma. Jakmile vidím na displeji neznámé číslo, hodně se přemlouvám, abych to zvedla, pokud se vůbec obtěžuju. Mluvení s lidmi z očí do očí je pro mě mnohem přijatelnější, takže si v tomto dávám na čas.

POMOC ÚTULKU

Jsem vegetariánka, což jste pravděpodobně nevěděli, protože mě neznáte. Přestat jíst maso jsem se donutila přesně na Velikonoční pondělí, kdy jsem s ním skončila jako když utne. Popravdě si myslím, že jen málokdo doopravdy věřil v to, že mi to vydrží, ale i já umím překvapit.

Rozhodla jsem se takhle proto, abych měla čisté svědomí z toho, "co" jím. Je to ale celé poměrně komplikované už z toho důvodu, že moje rodina je masožravá. V takovém případě se nikdy nemůžete plně vyhnout přezíravým nebo naopak rádoby vtipným poznámkám. Důležité je však nepovolit a přes to všechno se přenést, protože jinak nemáte šanci být v tomto směru úspěšní.

Logicky tedy mám zvířata ráda a jakýkoliv kontakt s nimi mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A i když pravděpodobně nevyjde, abychom si pejska z útulku adoptovali, můžu říct, že pomáhám. Částečně. Není to totiž nijaká velká pomoc, ale když jsem hledala pejska, který by byl vhodný do naší rodiny vlastnící už jednu chlupatou příšeru, narazila jsem na inzerát facebookové stránky útulku v Táboře. Hledali (a možná stále ještě hledají) posilu s přidáváním inzerátů nalezenců na různé weby. Je to čistě dobrovolnická "práce", a tudíž za to nedostanete zaplaceno. Nicméně ten pocit, že alespoň trochu pomáháte, je k nezaplacení.

P.S. Včera večer jsem zapomněla ještě zmínit stránky http://www.pesweb.cz/, kam už několik dní chodím plnit misky. Je to jen jedno kliknutí denně, který myslím nikoho nic nestojí.