To nejlepší z mého watchlistu

23. srpna 2015 v 8:53 | Slečna S.
Vítejte u mého dalšího článku, tentokrát zaměřeného na mé momentálně asi nejoblíbenější seriály, které jsou jen zlomkem toho, co doopravdy sleduji. Vybírala jsem opravdu to pomyslné "the best of", přestože stejně jako spousta dalších lidí si občas pustím naprosto béčkový příběh a ještě jsem schopná se nad ním rozplývat, protože moje romantická část dušičky plesá. Takové klišé. :D

A pro všechny seriáloholiky, kteří ty stránky ještě neznají, doporučuji http://www.serialzone.cz/. Jsou neskutečným pomocníkem v pamatování si, kde jste u čeho skončili.

You're the Worst


Popravdě už je to nějaký ten pátek, kdy jsem viděla poslední díl, takže budu muset zapátrat v paměti. Nicméně si dost živě pamatuji, jak mě zaujal lehce peprný humor okořeněný anglickým přízvukem hlavního hrdiny.

Seriál je sice z USA, ale nečekejte žádnou variaci na americký sen. Hlavní hrdinové a vlastně ani jejich kamarádi nejsou typicky ukazovaným obrazem americké společnosti zbohatlických a krásných dětiček. Jsou to úplně obyčejní (možná svou povahou až neobyčejní) lidé s problémami, úchylkami a špatnými vlastnostmi. Ode mě palec nahoru. Už se moc těším na další sérii, kterou bude stanice FXX vysílat od letošního září.

Misfits


Jde o seriál dávno ukončený, tuším, že i odvysílaný v České republice. Respektive jsem si vědoma toho, že vysílací práva vlastnila Prima (COOL), ale nevím, jestli stanice zvládla všechny díly. Já sama se však seriálem teprve pomalu prokousávám a z časových důvodů to nejde tak rychle, jak bych si přála (ano, výmluvy! :D).

Zamilovala jsem se do něj už kdysi dávno a možná částečně i z toho důvodu, že mým uším libozvučí britská angličtina, přestože v tomto případě lehce vulgární. Žádnou přeslazenou nadpřirozenou telenovelu tak nečekejte. Možná právě to se mi na tom líbí nejvíce. Seriál si na nic nehraje a jeho hrdinové mají do dokonalosti daleko, a když k tomu přidáte pověstný anglický humor, nadpřirozenou linku a pěkně vykreslené charaktery postav, tak je uvařeno přesně pro mě. Zatím však dávám seriálu otazníky a to z toho důvodu, že jsem se nikdy (myšleno ani tehdy a ani teď při re-watchingu) nedostala za původní obsazení a nevím, jak na tom bude později.

Game of Thrones


Ano, ano ani mě neminula tato klasika a není jediná. Přesto v tomto watchlistu jí jako jediné náleží to čestné místo. Tolikrát omýlaná a vychvalovaná. Další neslazený vůbec ne čajíček. Pro mě zatím ve velkém nadšení počátečního sledování, které jsem měla i u The Walking Dead, a které s přibývajícími sériemi dost opadlo. K dalším zprofanovaným seriálům se snad nechci ani přiznávat. GoT sem každopádně přidávám pro jejich drsnou náturu a originální podání příběhu, přestože jsem naprosto ostudně oproti ostatním sledovatelům pozadu. Víc se k tomu asi vyjadřovat nemusím, stejně ji všichni znáte a možná ani nevíte jak moc.

Penny Dreadful


Další trošku z drsnějších snímků, tentokrát z hororového prostředí viktoriánské Anglie, kde si milovníci britské angličtiny přijdou na své. V příběhu se setkává řada děsivých postav jako žena posedlá ďáblem, upíři, Dorian Gray a mnoho dalších. Ti všichni tvoří ucelený a vůbec ne přeslazený příběh, přesto se musím přiznat, že jsem se ani jednou nelekla a nebála, takže takový ten klasický horor v pravém slova smyslu v tom nehledejte, ale možná jsem prostě jen náročný hororový divák... nebo blázen.

Sense8


Můj nejnovější úlovek ve watchlistu, na němž se mi líbí celý ten námět osmi propojených lidí, jejichž jména mi teda dala pěkně zabrat (ano, jsem jeden z těch "šťastlivců", co pravděpodobně zapomene, jak se jmenujete hned po představení).
Hlavní hrdinové jsou toxic, česky chcete-li toxičtí (hrozně se mi líbí tento výraz, v angličtině hojně používaný a přesně vystihující situaci, v češtině nikoliv). Mají každý svůj vlastní mnohdy až za vlasy přitažený příběh, ale stejně je pro jejich roztříštěnost a ne vždy jen dobré úmysly musíte milovat. Společně tvoří skvělou dějovou linii, kterou bylo určitě velmi náročné natočit.

Baby Daddy


Ano, zní to dost čajíčkovsky, oproti ostatním zmíněným seriálům přímo obludně, a ono to tak taky je. Není to nijak drsné, tedy když si odmyslím přístup Bonnie k vlastním synům a zamotaný milostný trojúhelník, ale já to mám ráda. Mám ráda ten jednoduchý prvoplánový humor, jemuž rozumím i bez českých titulků. Líbí se mi jednoduchá dějová linka, při které byste možná nemuseli vidět ani předchozí díly. Je to bez diskuzí perfektní volba na odreágování, hlavně pro někoho, kdo nehledá nijak extra inteligentní humor a chce se prostě od srdce zasmát.

Orange Is the New Black


Nejsem s ním moc daleko (opět!) a strašně mě to mrzí, protože se mi líbí celý ten koncept s rádoby perfektní ženou, která skončí ve vězení. Je to úsměvné. To co ty ženy řeší mi připadá tak strašně přitažené za vlasy, že skoro nemůžu uvěřit, že se celý ten příběh zakládá na skutečnosti. Když si srovnáte OITNB a Holky pod zámkem (český pořad/dokument z věznice ve Světlé nad Sázavou) je to diametrálně odlišné.
A proč jsem teda vlastně zvolila tento seriál? Protože mi připadá milý a vtipný, a protože něco na tom mě nutí sledovat dál.

The Royals


Další trošku drsnější ze seriálů, alespoň se tak na začátku zdá. Jde o zkaženou královskou rodinu, z níž snad každý člen má svou temnou stránku. Příběh je plný intrik a nenávisti mezi rodinnými příslušníky, ale také lásky, při které se ta neironická část mého já rozplývá. V podstatě ale zatím nemám víc, co říct, protože seriál dosud odvysílal pouze první sérii a já mám tendence zapomínat (a rozumějte tři měsíce jsou pro mě dlouhá doba, zvlášť při množství sledovaných a ne tolik sledovaných seriálů prostě dlouho). Ale bavilo mě to, tak třeba to bude bavit i vás.
 

Můj vztah ke kosmetice

20. srpna 2015 v 22:31 | Slečna S. |  Džungle rtěnek
Asi vás nijak extra nepřekvapí, že jako velká většina žen a dívek mám i já ráda kosmetiku. Kdybych si musela vybrat, jestli strávit celý den v beauty či fashion obchodě, vyberu si určitě tu voňavější z možností. Při vybírání oblečení si totiž připadám jako malá ryba ve velkém moři - trochu ztracená a bezradná, kdežto všechny ty lahvičky, flakónky a tubičky... to je moje.

Nenechte se ale zmást. Nejsem z těch, co jsou posedlé dokonalým vzhledem, a když na to přijde, vyjdu ven i tak, jak mě bůh stvořil - jistěže oblečená, a pokud mám "extra dobrý" den klidně i v teplákách. Mé nejoblíbenější oblečení je pánské tričko s nápisem Král fandí celým svým pivem, které nosím na spaní, a když je extra zima, neváhám ho doplnit o růžové froté či pletené ponožky od babičky, na něž nedám dopustit. Velmi stylové a módní, jak jste si nejen vy všimli.

Před půl rokem jsem se ke svému "vybranému" vkusu stala navíc i odpůrkyní make-upu jako takového. To kvůli problematické pleti, kterou vlastním. Teď si možná klepete na čelo a říkáte si: "Pro koho jiného by tahle sranda byla, když ne pro ty, kteří se snaží tento problém skrýt?" Jenže každý, kdo se o tuhle problematiku byť jen malinko zajímá, asi ví, že make-up moc nepomáhá. Zbytečně ucpává póry. Takže jsem zvolila podle mého méně drastickou formu krytí a tou je korektor. (Je to můj čistě laický a čistě logický pohled na věc, který by měl fungovat na bázi menšího množství pokrytého místa. :D) Taky všem se stejným problémem doporučuji navštívit dermatologa a nechat si předepsat mnohem účinnější a levnější přípravky z lékárny. Všeobecně také platí nekombinovat velké množství přípravků.

A když už jsme u rádoby přirozenosti (bez make-upu, ale stále nalíčená), musím se vám pochlubit, že teď někdy to bude rok, co jsem si naposledy obarvila vlasy. Mám z toho obrovskou radost hlavně z toho důvodu, že jsou hustší a zdravější. Byly totiž doby, kdy jsem je měla každodenním žehlením a barvením (ne odbarvováním, i když barva se dost podobala) tak strašně zničené vlasy, že to až nebylo pěkné. Takže si teď užívám svou staronovou bujnou kštici. :D

A můj největší prohřešek? Asi nehty. Mám strašně zničené nehty. Možná je to z toho důvodu, že jsem vegetariánka a chybí mi nějaké vitamíny, ale spíše ne. Nehty jsem měla vždycky příšerné. Navíc mi je osmnáct a nikdy jsem se 100% nezbavila zlozvyku jejich kousání. Poslední dobou už to není tolik aktuální, tudíž koušu, jen když se mi nehet někde zalomí nebo se extrémně nudím, přesto to musím zmínit. Z tohoto důvodu také nehty skrývám pod rádoby upravenou fasádou a lakuji jako divá. Vidět je bez nějaké barvy, je menší zázrak.

P.S. Kdyby měl někdo typ na nějaký opravdu účinný a nejlépe i cenově dostupný suchý šampon na mastné vlasy, budu moc ráda, když se ozvete. Mám jeden od Syossu, ale je na úplně opačný typ vlasů (kromě jemnosti), než mám já, a navíc nejsem velký fanoušek téhle značky.

Prosím o déšť!

8. srpna 2015 v 17:16 | Slečna S. |  Ze života hmyzu
(Názorná ukázka toho, jak momentálně trávím většinu času. V pozadí můžete zahlédnout ručník, ale i přes něj mi sem praží, čehož jste si asi všimli - přepaly jsou svině, ale stále se se svou novou hračkou učím.)

Už jsem vám řekla, jak já, letní dítě, nesnáším tato vedra? Všichni kolem mě od podzimu do jara nadšeně opěvují toto roční období, zatímco já si v duchu ťukám na čelo. To mé ideální je od patnácti do pětadvaceti stupňů a slunečno. Prostě žádné extrémy, tedy spíše květnové až červnové počasí.

K tomu, proč nemít ve velké oblibě právě léto mám totiž hned několik důvodů - nebaví mě se opalovat, vážně. Nevím, kolik nás ženského pohlaví je, ale ráda budu tou bílou vránou, která ještě letos záměrně nevytasila své kypré tvary vstříc slunečním paprskům. Ona to taky není úplná sranda pro někoho, kdo má od přírody poměrně světlé vlasy i pokožku, zelené oči a pihy (mimochodem ty potvory taky vylézají na sluníčku). Na obranu mého fototypu jsem však nikdy neměla od spálenin puchýře, takže to asi nebude taková příšernost. A když se zadaří (čti po několikanásobném spálení), mohu mít i ucházející hnědou barvu.

Dalším důvodem je bezesporu moje nevelké nadšení z koupání. Popravdě mi ani tak nevadí vlézt do plavek, ač moje postava není dokonalá, a to i přestože jsem dnes k mé velké radosti zpozorovala naprosto bez snahy váhový úbytek dvou kil, takže už mé BMI nekolísá na hranici s nadváhou, nýbrž mě nijak neuchvacuje samotná představa toho, být naložená ve vodě. Neříkám, že nikdy nejsem, ale do kachny mám opravdu daleko.

Vedro mi prostě na náladě nepřidá, zvlášť když jsem úplně psychicky vyflusnutá ze své dvoudenní brigády, přičemž mám za sebou teprve první den! Trpím spánkovým deficitem. Bolí mě hlava. Věčně se mi zatmívá před očima. Letos však držím a ještě jsem ani neomdlela (mívám nízký tlak)! Nechci vlastně už nic jiného než déšť!

Za jedinou pozitivní věc těchto dní považuji větrák a rozprašovač.
 


Jak napálit a nevypálit u zkoušek

4. srpna 2015 v 13:35 | Slečna S. |  Ze života hmyzu

Tenhle článek jsem chtěla napsat nezávisle na tom, zda bude nebo nebude toto téma týdne, ale nakonec, když se tak stalo, jsem se rozhodla poslechnout volání osudu a připojit se.

Musím se vám totiž, moji milí čtenáři, i když nevím, zda vůbec existujete, pochlubit. Zvládla jsem to. Opravdu jsem tam dneska přišla a za cca. 20 dní si budu moct vyzvednout tu kartičku opravňující mě k řízení vozidel typu B.

Jsem z toho všeho natolik plná dojmů, že ani nevím, jestli tenhle článek napíšu přesně tak, jak jsem si ho představovala. Asi ne. Momentálně se totiž nacházím ve stavu naprosté demence, což v překladu znamená, že jsem ochotná se připitoměle usmívat prakticky na kohokoliv. Pravděpodobně byste mi nemohli zkazit náladu, ani kdybyste na mě začali křičet a osočovat mě z něčeho, co jsem nikdy neudělala. Možná bych vám to dokonce i odkývala. Nemám daleko od tancování vítězného nebo vlastně jakéhokoliv tanečku. Nejradši bych skákala až ke stropu, ale nejsem profesionální atletka ani basketbalistka, takže mi to jde jen pár centimetrů nad zem.

Jenže všechno to začalo úplně jinou emocí, vlastně jejich celým kolotočem. Jakmile se ten osudný den D začal blížit, propadala jsem střídavě hysterii a pocitu klidu, kdy jsem byla přesvědčená, že to dám. Vlastně jsem poslední dobou nemluvila o ničem jiném než o mých pocitech z nadcházejících zkoušek. A zatímco jsem jeden den tvrdila, že jízdy dám, ale testy budou oříšek, hned ten další se to všechno otočilo. A co se stalo třetí den? Ano, velmi správně, nevěřila jsem ničemu a nikomu, zejména sama sobě.

Máma: "Dali to i horší, než jsi ty."
Pohlédla jsem na ni s nevírou vepsanou ve tváři. Opravdu tohle právě řekla? To si teď z toho mám převzít to, že mi důvěřuje nebo fakt, že je přesvědčená o mém lemplovství, ale na její obranu si myslí, že existují i větší umělci než jsem já?
Nakonec jsem z toho vybruslila úplně jinak a s trochou hysterie v podtónu: "Vždyť jsi mě ani neviděla řídit!"
Odpovědí mi bylo ticho. Ona mě totiž doopravdy neviděla.

Máma: "Neznám nikoho, kdo to nedal."
Vážně?! To jako vážně?! Nemáš tam i lepší slova podpory?
Odpověděla jsem poněkud suše: "No, možná od zítřka budeš."

Máma: "Když to dáš, tak otevřeme láhev vína."
Já: "A když ne, tak taky."

Na přezkoušení jsem šla s úplně rozklepanými koleny, i když popravdě se třásly hlavně moje ruce. Instruktor měl pouze tři počítače a my byli čtyři. Já přišla na řadu samozřejmě poslední v hlavě si neustále opakujíc mantru o tom, jak to dám, a že se přece nepředvedu jako úplný idiot. Ti tři přede mnou to vyplnili skvěle - dva na 100% a jedna na 98%! Pokud bych to v téhle situaci nezvládla, mohla bych se jít rovnou zahrabat. Nakonec jsem byla stoprocentní a podruhé čtyři a devadesátiprocentní. Nejsem přece žádné béčko, no ne? Chápete tu ironii? Dobře, tak ne...

Den zkoušek nastal až příliš brzy. Probudila jsem se už v pět a za monotónního zvuku komára, který si nenechal ujít příležitost do mě zabodnout svůj sosák a ukrást mou drahocennou krev, jsem to zabalila ještě do šesti, kdy jsem se naprosto nemilosrdně probrala a překazila tak práci svému budíku. Od rána mi navíc v hlavě stále dokola zněla píseň Co sudičky přály nám od Karla Gotta a Lucky Bílé, kterou jsem si velmi familiárně předělala na Když sudičky přály nám. A přestože nejsem věřící, rozhodla jsem téhle písničce přiřknout nějaký smysl. Jak pravil klasik - tonoucí se stébla chytá, a jak říká facebook - před písemkou z matematiky věřím i v Poseidona. Takže ať mi tu zprávu o dobrém vlivu sudiček poslal kdokoliv, já tomu budu věřit. A to ani nejsem fanda téhle muziky.

Na úřadě jsem byla přesně ve čtvrt na osm, přestože jsme tam měli být až o půl. Naprosto "překvapivě" jsem tam tedy byla první. A pak přišlo dlouhé čekání - na instruktora, na ostatní, na komisaře, na zkoušky. Za to čekání jsem byla nakonec vděčná, protože mě zbavilo největší nervozity.

Test jsme začali psát až v 8:40 a já ho měla i s kontrolou za necelých sedm minut, z celé skupiny první. A nebudu lhát, měla jsem jednu chybu takže 49b/50b, ale i tak jsem na sebe pyšná, nehledě na to, že už se nikdy nedozvím, o jakou se jednalo, protože jsem byla natolik šokovaná svým úspěchem, že jsem to zavřela dřív, než mě napadlo se podívat.

Jízdy jsem měla sfouknuté za necelých pět minut. Sfouklo se tedy hlavně moje nově nabité ego. Třepat jsem se začala hned, jakmile jsem sedla na sedadlo řidiče, a kdybyste se mě zeptali na jméno, pravděpodobně bych si nebyla schopná vzpomenout. Není tedy divu, že jsem odbočila doprava místo doleva, a to i přestože jsem si speciálně kvůli téhle situaci vzala na levou ruku nefunkční hodinky (hodily se mi k oblečení, ale mám i funkční). A co hůř? Nevšimla jsem si chodkyně na přechodu. Komisař, i když už od pohledu tvrdý chlap, se nade mnou musel slitovat, jinak si to neumím vysvětlit.

A jak napálit? Úplně jednoduše. Když se nacházíte ve stavu beztíže, je úplně běžné, že si zahrajete na wrestlera a pokusíte se svým ramenem i spánkem překonat otevřené okno. Rána to teda byla jak z děla. Okno 1 : 0 Slečna S.

Bratr: "Musím zajít za RK." (nebudu jmenovat)
Pohlédla jsem na něj notně podezřívavě, a to přestože za ním chodí poměrně často. Něco v tónu jeho hlasu mě varovalo. "To jako proč?"
Bratr: "Chtěl vědět, jak jsi dopadla."
"A co je mu jako do toho?" reagovala jsem trochu přehnaně ofenzívně na to, že byl mým spolužákem na základce.
Ve tváři mého sourozence se objevil škodolibý úsměv: "On si myslel, že to nedáš. Testy jo, ale jízdy ne."

Tak na lemply s řidičským průkazem! A taky na ženy za volantem nebo alespoň na tu jednu!

Co hýbe světem čerstvé osmnáctky

24. července 2015 v 21:30 | Slečna S. |  Ze života hmyzu

OSLAVA
Pokud si pod pojmem oslava narozenin představujete nějakou divokou párty bez zdánlivého konce, tak jste na omylu. Nikdy jsem nebyla moc pařící typ. Nehledě na fakt, že s pořádáním nějakých oslav je vždycky spousta práce. A já stejně narozeniny nepovažuji za kdovíjaké jubileum. Možná až mi bude padesát. Přesto byl tento den milým zpestřením nudných všedních dnů. Teda až na SMS budíček před šestou hodinou ranní, kdy jsem měla chuť mrštit tím ubohým aparátem o zem. Naštěstí jsem to přehodnotila a obsah zprávy mi to nepříjemné vstávání bohatě vynahradil. Navíc byste nevěřili, kolik se toho dá takhle od div ne kuropění stihnout. Minimálně jsem mohla čistě narcisticky vyhlížet nová blahopřání na FB.

Zbytek dne se pak nesl v podobě brigády, několika dalších milých blahopřání, krásných dárků a telefonátu od taťky, který letos nezapomněl, což mě opravdu potěšilo, ale z dob, kdy bych si z opačné situace lámala hlavu, už jsem vyrostla. Můj táta je takový jaký je a já ho mám ráda, ostatně jako celou svou rodinu. Data zkrátka nikdy nepatřila mezi jeho silné stránky.

Večer jsem jen u dortu a piva poseděla s několika málo rodinnými příslušníky, vyslechla si drby, které hýbou naším městečkem, a spokojeně odešla psát dojmy z celého dne. A něco podobného proběhlo vlastně i dneska, i když jen o džusu, protože jsem na pivo neměla nijak extra chuť. Ale grilovali jsme (já hermelín) a bylo to fajn, i když jsme to zabalili trapně brzy. Je mi to vlastně jedno, protože teď už se jenom těším, jak si zalezu do pelechu a nechám si zdát nějaké pěkné sny. Spánkový deficit je mrcha.

DAROVÁNÍ KRVE A TRAPNÁ TELEFONISTKA
V minulém článku jsem vám také psala o mém úmyslu darovat krev. A jak to pokračuje? Více méně nijak. Rozhodla jsem se ale hned ke dvěma telefonátům s cizinci. O prvním řeknu více pravděpodobně později, snad ale mohu prozradit, jak moc to bylo zahambující. Možná si toho ani nikdo na druhé straně nevšiml (spíš se planě utěšuji), ale hned jakmile to paní na druhé straně zvedla, jsem si uvědomila svou kolosální chybu. Nepředstavila jsem se. Nic tragického, říkáte si, ale mě to naprosto vyvedlo z konceptu a donutilo se zadrhnout a lehce zakoktat. Takže zatímco jsem si v hlavě nadávala do hus a jiné hospodářské zvěře, pokusila jsem se z toho vybruslit s grácií. Nejsem ale příliš elegantní člověk.

Tato část článku je však věnována mému lepšímu já. Tomu, které toužilo udělat dobrou věc, a tak konečně zavolalo do té okresní nemocnice.

Po nekonečně dlouhém vyzvánění na transfuzním oddělení mě hodili na ústřednu, a pak mě opět vrátili k dlouhému vyzvánění na hematologii. Až později jsem si uvědomila, že jsem to možná měla típnout a zavolat po pár minutách, ale v tu dobu jsem byla odhodlaná překonat sama sebe a nevím, jak by se mi přemlouvalo po druhé. Nicméně paní/slečna na telefonu byla krajně nepříjemná a odbyla mě strohým: "Až od devatenácti."
Možná měla hodně práce, což chápu, ale já mám na brigádě také mnohdy hodně lidí a snažím se být milá na všechny bez rozdílu. Pak jsem si také říkala, jestli náhodou není hodně osmnáctiletých dárců, kteří se tímto způsobem chtějí nechat zadarmo testovat, a tak hranici posunuli. Fakt nevím. Nedokážu si to nijak jinak logicky vysvětlit. Na druhou stranu myslím, že skupina osmnácti i devatenáctiletých je zhruba stejně riziková.

Takže krev nebudu darovat "u nás". Možná až se vrátím do školy, tak to zkusím v krajské nemocnici, do které to budu mít jen 25km, ale tím vyvstává problém s neznalostí města. Znám jen určité části, ale nevím, jak se dostat do nemocnice a můj orientační smysl je kapitola sama o sobě (Už jste někdy dostali panický záchvat, protože jste se ztratili v lese?). Uvidíme, jak se to vyvine, každopádně dárcovství odsunuto na neurčito.

O dobrovolnictví aneb i já občas páchám dobro

22. července 2015 v 23:51 | Slečna S. |  Ze života hmyzu
Je skoro půlnoc a já pláču nad rozlitým vínem, i když ve skutečnosti žádné víno nemám, protože to mé vypila mamka s kamarádkami při jejich posledním tahu. Jen jsem prostě zapomněla zapnout automatické ukládání a celý tenhle článek musím psát od začátku.

EDIT: Nakonec to s mým zoufalstvím asi nebude tak zlé, když jsem ještě stále schopná pobrukovat si slova písničky, jejíž část textu se skrývá uvnitř prvního odstavce. Tak schválně, kdo pozná?

***

Nejsem vždycky jen hodná holka, ale mám své světlé chvilky a určité sociální cítění, takže bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnu udělat něco naprosto nepředvídatelného. Pro neznalé mé povahy, jsem i poměrně impulzivní a skoro do všeho skáču po hlavě ještě předtím, než si rozmyslím následky. Na mou obranu toto rozhodnutí nebylo otázkou několika minut, ale celého roku.

DAROVÁNÍ KRVE

Když jsem poprvé něco podobného zmínila před spolusedící ve škole, odpověděla mi, že jsem blázen. Ale popravdě na tom nevidím nic moc bláznivého. Je to jen krev. Není to tak, že bych se rozhodla prodat svoji ledvinu na černém trhu.

Ovšem tehdy mě limitoval můj věk. Nebylo mi osmnáct. Vlastně ani teď mi není, tedy alespoň do momentu, než odbije pomyslná hodina duchů. Konečně jsem se ale dostala do věku, kdy už můžu, a tak se teď několik dní odhodlávám k zavolání do transfuzního centra v nemocnici našeho okresního města. Je to oddělení hematologie a vlastně mi přijde celkem vtipné, že si to neustále musím vyhledávat, protože nejsem schopná si tak triviální název zapamatovat.

Už jsem dneska dokonce s úmyslem zavolat držela i telefon v ruce, ale nakonec jsem byla přerušena. Štěstí v neštěstí?

Bude to znít hloupě, ale nenávidím telefonáty s cizíma lidma. Jakmile vidím na displeji neznámé číslo, hodně se přemlouvám, abych to zvedla, pokud se vůbec obtěžuju. Mluvení s lidmi z očí do očí je pro mě mnohem přijatelnější, takže si v tomto dávám na čas.

POMOC ÚTULKU

Jsem vegetariánka, což jste pravděpodobně nevěděli, protože mě neznáte. Přestat jíst maso jsem se donutila přesně na Velikonoční pondělí, kdy jsem s ním skončila jako když utne. Popravdě si myslím, že jen málokdo doopravdy věřil v to, že mi to vydrží, ale i já umím překvapit.

Rozhodla jsem se takhle proto, abych měla čisté svědomí z toho, "co" jím. Je to ale celé poměrně komplikované už z toho důvodu, že moje rodina je masožravá. V takovém případě se nikdy nemůžete plně vyhnout přezíravým nebo naopak rádoby vtipným poznámkám. Důležité je však nepovolit a přes to všechno se přenést, protože jinak nemáte šanci být v tomto směru úspěšní.

Logicky tedy mám zvířata ráda a jakýkoliv kontakt s nimi mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A i když pravděpodobně nevyjde, abychom si pejska z útulku adoptovali, můžu říct, že pomáhám. Částečně. Není to totiž nijaká velká pomoc, ale když jsem hledala pejska, který by byl vhodný do naší rodiny vlastnící už jednu chlupatou příšeru, narazila jsem na inzerát facebookové stránky útulku v Táboře. Hledali (a možná stále ještě hledají) posilu s přidáváním inzerátů nalezenců na různé weby. Je to čistě dobrovolnická "práce", a tudíž za to nedostanete zaplaceno. Nicméně ten pocit, že alespoň trochu pomáháte, je k nezaplacení.

P.S. Včera večer jsem zapomněla ještě zmínit stránky http://www.pesweb.cz/, kam už několik dní chodím plnit misky. Je to jen jedno kliknutí denně, který myslím nikoho nic nestojí.

Kam dál